Už před několika lety jsem objevil knihy a přednášky doktora Gabora Maté, jeho výzkum naprosto změnil můj pohled na ADHD a jak k němu přistupovat. Většina lidi si myslí, že ADHD je způsobeno primárně geneticky, k některým z vás se možná i dostaly pojmy typu „vývojová porucha“, i tohle je ale velmi obecné. Co to znamená? Co se může ve vývoji člověka „pokazit“, že se u něj vyvine ADHD?
Dr. Maté není jen výzkumník ADHD, on sám s touto poruchou zápasil celý život, například jeho patologická závislost na CD s klasickou hudbou vyvrcholila až tím, že jakožto doktor během porodu náhle přenechal rodičku na starosti sestričkám a vyběhl ven do obchodu koupit si další hudební CDčka…
To, že Dr. Maté celý život trpí ADHD podle něj není náhoda, není to genetika, počátek jeho problému tkví v jeho emocích, konkrétně těch, které zažíval v nejrannějších a nejkritičtějších chvílích svého života. Mladý Gabor Maté se narodil své židovské matce před koncem 2. světové války v Maďarsku a už od narození téměř neustále plakal.
Když k nim jednoho dne přišel jejich rodinný doktor, jeho matka na něj okamžitě vyhrkla „Prosím, pomožte mi, můj malý Gaborek neustále plače!”, načež pan doktor odvětil „Paní Maté, já udělám, co budu moci, ale musím vám rovnou říct, že všechny židovské děti mi v teď pláčou…“.
Připomínám, že to byl stále průběh 2. světové války a protižidovská kampaň nacistů byla v plném proudu, všichni židé v evropě žili pochopitelně v obrovském strachu a stresu, Gaborova matka a všechny ostatní židovské ženy nebyly vyjímkou…
Dnes už je velmi dobře vědecky známo, že děti v prvních letech svého vývoje, a dokonce i před porodem silně absorbují všechny emoce matky, anebo jejich absenci. Dítě si v této kritické vývojové fázi vytváří mapu světa a jeho místě v něm, jeho mozek a nervový systém vytváří adaptace odpovídající signálům, které přijímá. Pokud je například i milující matka v těžkém psychickém stresu, nemůže být pro své dítě emočně přítomná, a to má zpravidla devastující účinky na vývoj jeho emočních a dokonce i praktických schopností.
Malé děti, zhruba do 4-5 let, ještě nemají dobře vyvinutou takzvanou teorii mysli, to znamená, že ještě nedokážou chápat, že existují ostatní lidé, kteří mají jiné emoce, záměry, myšlenky a potřeby než oni sami. Svět se tedy točí kolem nich. Tohle vnímání světa má ale jeden kriticky důležitý dopad – pokud jste malé dítě, vše co se vám v životě stane je VAŠE VINA.
Pokud je tedy například matka dítěte ve velkém stresu, nemůže s ním být hlavou ani emocemi i když je hned vedle něj, a pro dítě je to obrovské utrpení. Co je ale ještě důležitější je to, jak jeho mysl na toto utrpení reaguje. Spouští se zde obranné mechanismy – ta emoční bolest je pro dítě tak silná, že ji nedokáže zvládat a mozek začne tedy dělat co je potřeba pro to, aby tu bolest „vypnul“.
V tomto krátkém videu můžete vidět účinky emočně nepřítomné matky na ditě:
Dr. Maté tento fenomén nazývá „tuning out“, přeloženo jako „odpojení“, mozek začne negativní i pozitivní emoce vypínat a jakoby posílat to dítě „někam jinam“ aby toto trápení nemuselo snášet. A už tady můžeme vidět počátky tzv. daydreamingu, tedy snění během dne. Pokud se člověk vyvíjí za podmínek, při kterých se jeho mysl neustále snaží utíkat před bolestí někam pryč, není pak divu, že se mozek vyvine s „poruchou pozornosti“.
Části mozku zodpovědné za udržování pozornosti, sebedisciplínu, emoční regulaci, vnímání času a některé pohybové funkce se tedy pochopitelně vyvíjí pomaleji. Proto jsou lidé s ADHD často vnímání jako roztržití, nedochvilní, nepořádní a někdy i emočně nestabilní. Dostávají pak i různé diagnózy jako deprese, úzkostná porucha, dyspraxie, disgrafie atd., které jsou často jen dalšími symptomy neléčené ADHD a neléčeného traumatu. Často také trpí závislostmi, jejichž cílem je zase útěk od přítomnosti a zvládání bolesti.
S Dr. Maté jsem dával celkem extrémní příklad, jako děti jsem však velmi citliví, a traumatizovat dítě a nepřímo tak způsobit psychické potíže včetně ADHD je bohužel velmi lehké, často i v milující rodině.
Mezi nejčastější příčiny patří:
- Rodiče ve stresu
- Rodič s psychickou poruchou nebo traumatem
- Rozvod rodičů v raném věku
- Velmi přísní rodiče, jejichž láska je podmíněná výkony ve škole, práci atd.
- U mužů často: Emočně vydírající nebo přísná matka (když neděláš to co chci, budu smutná-naštvaná)
- “Musím být hodný, jinak bude maminka zklamaná.”
- U žen často: Emočne distancovaný otec nebo otec, jeho lásku si holka musí zasloužit výkonem (např. kupuje mi věci, ale doopravdy se o mně nezajíma a netráví se mnou čas)
- “Musím být dokonalá premiantka, jinak mně tatínek nebude mít rád”
- Šikana ve škole (od žáků nebo i od učitelek)
- Sexuální zneužívání
- Nehody při porodu (pupeční šňúra kolem krku)
- A spousta dalších…
DŮLEŽITÉ: Emoční model ADHD není o hledání viníka, je o hledání příčíny, aby se dítě (anebo dospělý s ADHD) i rodič mohli efektivně léčit. Problémy nastávají zpravidla protože rodiče dětí s ADHD byli obvykle sami traumatizováni a nebo řeší své vlastní psychické a životní problémy, často potřebují pomoc stejně, jako díte, a někdy je dokonce lepší začít s léčbou nejdříve u rodiče. Obzvlášť rodiče malých děti můžou často žasnout, jak se jejich dítě začne zlepšovat když se oni sami začnou dávat do větší psychické pohody.
Co s tím dělat?
Je zde i velký prostor pro optimismus, a to paradoxně právě pro to, že ADHD může být způsobeno psychickými traumaty.
Trauma z dětství (i z dospělosti) je totiž dnes už možné velmi efektivně léčit, a když se začnou léčit tato traumata, tak z mé zkušenosti i ty symptomy ADHD se začnou zlepšovat. Čím méně totiž naše mysl potřebuje utíkat před bolestí, tím lehčí je pro ni zůstávat v přítomném okamžiku. Mozek a mysl se pak začínají uzdravovat…
Pro léčbu traumat a psychických potíží silně doporučuji typy terapií, které působí přímo na naše tělo, podvědomí a nervový systém, ty nejúčinnější, které znám jsou:
· EFT – Emotional freedom technique (technika emoční svobody)
· IFS – Internal Family Systems (práce s našimi vnitřními částmi a podosobnostmi)
· Somatic experiencing – (tělesné vnímání)
· Holotropní dýchání – (léčivé dýchání vyvinuté prof. Stanislavem Grofem)
· Klinické terapie s použitím psychedelik
Pro více informaci doporučuji tyto knihy:
Roztěkaná mysl (Původ a léčení poruch pozornosti)
Držte si své děti (výchova a vývoj dětí)
V říši hladových duchů (původ a léčba závislostí)
Probouzení tygra (léčba traumat)
Pokud vás zajímá více o traumatech a ADHD, kontaktujte mně zde nebo na facebooku, rád zodpovím vaše otázky anebo vás navedu na další zdroje. 🙂
Poznámka autora: ADHD a spojené poruchu jsou velmi komplexní, jejich příčiny mohou být různé a zpravidla je to kombinace více faktorů, jako jsou například genetické predispozice, socialní prostředí ve vývoji, psychické a fyzické trauma, tělesné zdraví, strava a spousta dalších. Tento článek se zaměřuje cíleně jeden komponent tohoto tématu – emoční a vývojové vlivy.
7 Replies to “ADHD má často emoční původ, a to z traumat v dětství”
Prosím Vás, ten článek není odborně správný. Děti s traumatem mají podobné PŘÍZNAKY jako AD(H)D, ale není to ADHD, proto také medikaci u těchto dětí/dospělých nezabírá nebo zabírá jen omezeně.
Autor článku navíc neuvěřitelně žongluje s odbornými termíny. Věta o tom, že dítě “má teorii mysli” je nesmyslná, tuning out se v české odborné literatuře překládá jako odpojení a to, že uvedený lékař zažil jako dítě trauma, ještě nedokazuje, že trpí ADHD a ne právě důsledky toho traumatu. Atd.
Dobrý den paní Vančáková, děkují vám za zpětnou vazbu. Rád na ni budu reagovat v jednotlivých bodech:
1. “Děti s traumatem mají podobné PŘÍZNAKY jako AD(H)D, ale není to ADHD, proto také medikaci u těchto dětí/dospělých nezabírá nebo zabírá jen omezeně.“
Abych mohl správně regovat, potřebuji vědět, jaký je rozdíl mezi dítětem, které má AD(H)D a dítětem, které má jen “příznaky“ ADHD a jak se tyhle dva případy rozlišují. Zatím jsem nečetl literaturu o (ne)účinnosti léků u traumatizovaných lidí postihnutých symptomy ADHD, pokud by jste mně mohla na nějaké výzkumy odkázat, budu vám moc vděčný.
2. „Autor článku navíc neuvěřitelně žongluje s odbornými termíny. Věta o tom, že dítě „má teorii mysli“ je nesmyslná“
Předpokládám, že zde odkazujete na větu „Malé děti, zhruba do 4-5 let, nemají takzvanou teorii mysli!!“, nespecifikovala jste, kde přesně je tam problém. Asi předpokládám, že myslíte nějakou nepřesnost podání? Pokud ano, děkuji za upozornění a asi by bylo přesnější napsat „nemají plně vyvinutou teorii mysli“.
Teorie mysli je už desítky let studovaný psychologický koncept, z toho, co jsem já četl, obecně se odborníci shodují, že teorie mysli se po narození teprve začína pomalu vyvíjet a plně začína fungovat až okolo 2-5 let (v závislosti na zdroji) věku dítěte.
Doplním pár odkazů k tomuto tématu se zvýrazněnými referencemi:
https://en.wikipedia.org/wiki/Theory_of_mind#:~:text=One%20might%20argue%20that%20this%20relationship%20is%20due%20solely%20to%20the%20fact%20that%20both%20language%20and%20theory%20of%20mind%20seem%20to%20begin%20to%20develop%20substantially%20around%20the%20same%20time%20in%20children%20(between%20ages%202%E2%80%935).
https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3629913/
https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5871541/
3. „tuning out se v české odborné literatuře překládá jako odpojení“
Děkuji za opravu, nevěděl jsem jsem korektní český překlad a tak jsem dal volný, tento je přesnější a v článku to upravím. 🙂
4. “ a to, že uvedený lékař zažil jako dítě trauma, ještě nedokazuje, že trpí ADHD a ne právě důsledky toho traumatu. Atd.“
Dr. Maté ve své knize Roztěkané mysli právě propojuje tyto důsledky traumatu s původem ADHD, je velmi dobře napsaná a na konci odkazuje velmi zajímavé reference, které tento pohled na spojení trauma a ADHD podporují, dopručuji se na ní podívat, je to mnohem obsažnější zdroj informací, než jsem já schopen poskytnout.
Paní Vančáková, máte pravdu, že ADHD a trauma jsou dvě věci a že příčiny a vývoj ADHD jsou komplexní téme, které zahrnuje například i genetické komponenty, fyzické zdraví včetně zdraví střev a mikroflóry a spoustu dalších. Pokud máte své vlastní zkušenosti s léčbou ADHD a práci s rodičmi ADHD dětí, budu rád za váš náhled. 🙂
ad 1. Vážně píšete článek o ADHD a traumatu, pokud netušíte, jak se projevují a čím se odlišují?
ad 2. Ano, v tomto upřesněném podání to už smysl dává.
ad 3. Pakliže neznáte základní odborné pojmy, kterým se žádná literatura zabývající se traumatem a/nebo ADHD nemůže vyhnout, vracím se k bodu 1. Proč o tom píšete?
ad 4. Knihu G. Matého si možná časem přečtu v originále, ale vzhledem k tomu, že autor českého překladu nemá odborné vzdělání (čehož důkazem je, že i sám nezná a nepoužívá správnou terminologii, je angličtinář a jachtař, ne psycholog nebo psychiatr), rozhodně ji nebudu číst v českém překladu. Když jsem si našla ukázku z dotyčné knihy, hned první kapitola začíná větou “Před čtyřmi lety jsem toho o poruchách pozornosti věděl asi tolik, co jiný průměrný lékař, tedy pramálo,” což ve mně také nevzbuzuje velkou důvěru. O ADHD dnes píše kdekdo, protože ví, že to přitáhne pozornost a peníze.
ad 5. Znovu. Pokud někdo vychází s nesprávné premisy, resp. z nedostatku informací, těžko může dojít k platným závěrům. Je to, jako kdybyste si všimnul, že v noci bývá tma a svítí Měsíc a napsal knihu o tom, že Měsíc způsobuje tmu. A argumentoval tím, že jste to přece zažil na vlastní kůži, resp. viděl na vlastní oči.
Závěr: Odborné články a odborné knihy by měli publikovat odborníci. Omlouvám se za upřímnost a určitou míru netaktnosti, ale uvědomte si, že si zahráváte s psychikou druhých lidí.
A věta “traumatizovat dítě a nepřímo tak způsobit psychické potíže včetně ADHD je bohužel velmi lehké, často i v milující rodině” je vyloženě neetická, protože valí vinu na rodiče, jejichž dítě má ADHD, mylným zaměňováním s projevy traumatu. Trauma a ADHD jsou dvě odlišné kategorie.
Dobrý den paní Vančáková, děkují Vám za zpětnou vazbu a souhlasím s vámi, že prostě házet vinu na rodiče není řešení a naopak může mít negativní následky. I právě proto jsem do článku přidal odstavec o tom, že cílem není hledat viníka ale hleda příčinu problému, protože to může naopak dát rodičům dětí i dospělým s ADHD lepší možnosti, jak tento problém léčit.
Ano, trauma a ADHD jsou dvě odlišné kategorie, stejně tak například náš mozek a naše srdce jsou dva odlišné orgány, ale když jeden z nich mám problém, často se to projeví i na tom druhém. Stejně tak trauma a ADHD jsou dvě úzce provázané věci a právě o tom vypodvídá životní práce Dr. Maté a jeho kolegů.
Přiznám se, že původně jsem psal článek primárně pro dospělé lidi s ADHD, aby lépe chápali možne příčiny svých potíží a mohli je lépe léčit. Neuvědomil jsem si tedy, jak citlivé tohle téma je pro spoustu z nás a do jaké míry by způsob, jakým informace podávám mohl vyvolávat vinu u rodičů s dětmi s ADHD. Na zakládě vaší zpětné vazby se zamyslím, jak bych tyto informace v budoucnu mohl komunikovat šetrněji. Děkuji Vám tedy za váš příspěvek.
Základní problém není v tom, jak jste to podal, ale v tom, že vycházíte z mylné domněnky. Trauma a ADHD mohou být propojené, ale nikoli tak, jak to podáváte. Trauma má v mnohém podobné projevy jako ADHD, ale není jeho příčinou. Pokud je primárně přítomen sy ADHD a dítě k tomu zažije rané nebo komplexní vývojové trauma, projevy se vzájemně potencují a oboje se pak lečí obtížněji. Nicméně ADHD je záležitost neurologická a vrozená, nikoli získaná později než v perinatálním období.
Přečtěte si aspoň základní odbornou informaci zde: https://www.csnn.eu/casopisy/ceska-slovenska-neurologie/2011-4/porucha-pozornosti-s-hyperaktivitou-attention-deficit-hyperactivity-disorder-adhd-35776
Paní Vančáková abych diskuzi sjednotil, odpovím zde na oba vaše poslední příspěvky.
Než abych znovu reagoval na všechny body individuálně, pokusím se vám tady dát sjednocenou odpověd.
Tento článek není odborným článkem a zároveň to není má osobní teorie, slouží pouze jako úvod do poznatku reálných světových odborníků jako je například Dr. Maté. Pokud chcete dále reagovat na tento model ADHD, podporuji vás v tom, aby jste reagovala přímo na literaturu, ze které čerpám, protože je tam mohem více informací a podkladů, než jsem vám je zde schopen poskytnout.
S prominutím také nebudu reagovat na názory ohledně mně a mých znalostí, ad hominem argumenty z mé zkušenosti nepřidávají nic hodnotného do diskuze a naopak snižují její kvalitu. Budu se tedy držet faktických informací a jejich interpretace.
Tohle je hlavní citát na stránce Dr. Maté. je to revoluční pohled na vznik ADHD a očividně je to pohled, se kterým vy nesouhlasíte. A máte na to plné právo. Svůj článek jsem napsal primárně na základě jeho knihy Roztěkaná mysl, která se drží i po 20 letech na světově bestsellerových příčkách mezi knihami o ADHD.
Jakožto člověk, který trpí ADHD už od doby, co si pamatuji, tato kniha a její emoční model ADHD mi pomohli na mé cestě k lepšímu psychickému zdraví a zlepšení symptomu ADHD, právě proto tento pohled rád sdílím s ostatními lidmi, s nadějí, že jim pomůže stejně jako mně. Věřím, že sposta lidí si ji rádi přečtou a udělají si názor sami.
Cítím, že kdybych dále odpovídal na vaše příspěvky, tak bych se opakoval, se vší úctou tedy zde z mé strany už dále nebudu reagovat.
Upřímně děkuji za vaši zpětnou vazbu a pečlivost, kterou jste věnovala k adresování obsahu mého článku. Zamyslím se nad ní a veřím, že mi do budoucna pomůže podávat tyto informace šetrnějším způsobem. 🙂